Malíková se vrátila k trenérce a oslavila univerzitní titul

Česká atletka Barbora Malíková, kterou v posledních letech zbrzdila zraněná achilovka, se na začátku roku připomněla skvělými výkony, když se stala v USA v barvách Virginia Tech University halovou šampionkou ACC (Atlantic Coast Conference) v běhu na 400 metrů. Časem 52,56 si navíc ambasadorka České obce sokolské vytvořila nové osobní halové maximum. Malíková se v rozsáhlém rozhovoru hovoří mimo jiné o změnách po zranění, staronové trenérce a také o touze reprezentovat na olympijských hrách.

Popiš nám, jak ses dostala po zranění až k halovému titulu? 

Sezonu jsem začínala tak akorát na čas, ale vzpomínám si, že na začátku jsem ještě nemohla běžet úplně na sto procent, protože můj zadní stehenní sval ještě nebyl zvyklý na maximální rychlost. Navíc mě na začátku roku právě zadní stehenní sval přibrzdil, protože jsem si ho natrhla, a aby toho nebylo málo, tak mě ještě na další týden vyřadil covid. 

Takže jsem se hodně hlídala, aby se něco nepokazilo, kvůli všem problémům jsem nakonec vynechala i halovou dvoustovku, na kterou jsem se hodně těšila. Nakonec jsem zvládla běže čtyři závody na 400 metrů s tím, že jeden ze závodů byla štafeta. Pozitivní je, že jsem každým závodem tlačila čas dolů. Věřím, že na stejné vlně půjde i venkovní sezona.

Změnila si něco v posledních měsících i vzhledem k osobnímu halovému rekordu?

Tolik změn zase nebylo, spíše těch překážek i v podobě zdravotních problémů bylo více než obvykle. Celou přípravu jsem začala později, protože achilovky mají rády delší volno po sezoně. Také se nám na univerzitě měnili trenéři a nakonec jsme se po dlouhé konverzaci s celým vedením rozhodli, že bude pro mě nejlepší, abych byla ve sprinterském týmu. Musela jsem si hlavně zvyknout na jiný způsob tréninku, což trochu zpomalilo přípravu.

Na Instagramu si psala, že tě znovu naplno trénuje Jana Gellnerová, se kterou jsi od dětství. Jak to funguje na dálku a proč došlo ke změně? 

S trenérkou jsem byla v kontaktu celou dobu, co jsem v Americe, takže bych to úplně nenazývala návratem. Spíše je to o tom, že už je to naplno jen o nás dvou.První dva roky jsem byla s trenérem v USA spokojená. Byl to on, kvůli kterému jsem si vybrala Virginia Tech, nicméně trenér se stal čerstvým otcem a na univerzitě je momentálně jako asistent trenéra, aby se mohl věnovat více rodině, což je pochopitelné. 

Přesunula jsem se do sprinterského týmu i vzhledem k tomu, že už vím, že 800 metrů není pro mě. Jenže jsem moc neznala trenéra sprintu, který je na Virginia Tech nový, a po chvíli jsem zjistila, že jsme si příliš nesedli. Zpětně si říkám, že bylo skvělé mít při výběru škol k ruce Irču Gillarovou ze Sportegy Furures. Jako nastávající freshman jsem moc nevěděla, jak to v USA chodí.

Naštěstí šéftrenér Virginia Tech pochopil mou situaci, takže momentálně dávám tréninky dohromady s pomocí paní Gellnerové a trénuju s mým osobním spoluběžcem. Šéftrenér na nás dohlíží a pokud něco potřebuju, tak se na něj mohu obrátit.

V Americe jsi už třetím rokem. Budeš chtít pokračovat ve studiu? 

Pravděpodobně chci pokračovat. Ráda bych zůstala v USA a studovala v navazujícím programu architekturu. Momentálně vybírám školy, píšu dopisy a zjišťuji, jak by to mohlo finančně fungovat. S tím vším mi pomáhá Sportegy Futures a profesoři jak z Virginia Tech, tak i z jiných škol. Věřím, že s tímto mým týmem to zmákneme.

V létě začíná olympiáda v Paříži, jak velký cíl je pro tebe účast?

Olympiáda je pořád cíl, proto vynechávám americkou venkovní sezónu a budu se soustředit na tu reprezentační. S mým časem bych se měla nominovat na MS štafet, které je začátkem května na Bahamách. Je to přímá kvalifikace na OH, takže snad tam pojedu a snad se nám to tam podaří. 

Na Instagramu jsi taky psala, že jsi v životě přehodnotila spoustu věcí. Můžeš být konkrétní?

Řekla bych, že jsem si uvědomila, že bych ráda získala titul v designu a poté v architektuře. A také, že atletika by neměla být celý můj život, protože člověk nikdy neví, jestli se nezraní, a jak moc ho to ovlivní. Nerada bych po atletické kariéře pracovala někde, kde by mě to nebavilo. Uvědomila jsem si, že je skvělé mít otevřené dveře a nespoléhat se jen na sport.